Máme tu další článek ze série #mojeknowhow. Jedná se o souhrn příspěvků a expertní pohled podnikatelů v rámci prostoru pro zviditelnění členů Vyhledávače ve facebookové skupině Společně nahoru (skupina pro růst vašeho byznysu).
Využijte know-how podnikatelů z Vyhledávače Společně nahoru.
PhDr. Dagmar Samandra Čerňová – Průvodkyně Osho Zen Tarotem doporučuje prožívat smutek. Dozvíte se jak na rozhodovací paralýzu a proč je sebehodnota v podnikání důležitá. Nechybí sdílení o vnitřním dítěti a nenávisti.
Koukněte na jednotlivé příspěvky a inspirujte se.
1. Proč je cenné prožívat smutek
Smutek čistí. Smutek je mocným podporovatelem plynulosti a flexibility v našem životě. Učí nás, jak upřímně procítit ztráty a propustit to, co už nám neslouží, a udělat tak místo nové a svěží energii.
Nepotlačený, přijatý a proudící smutek udržuje naše vnitřní řečiště průzračné a provází nás očistnými ztrátami, na jejichž konci se opět setkáme s uvolněním, přijetím a prostorem pro prožívání každodenního štěstí.
Pokud jej potlačujeme či přehlížíme, pokud se obáváme uvíznutí v bolesti, vytváříme příhodné podmínky pro zoufalství a sklíčenost, které nás lapí do pasti křivd a obětí.
Je opravdu jednoduché zaměnit posvátný smutek za zoufalství. Ve skutečnosti není nic rozdílnějšího.
Zoufalství stagnuje
Ucpe mysl i tělo a my reagujeme disociací.
Paradoxně se dostaví, když odmítáme vidět smutek a když se více zabýváme ztrátou samotnou než jeho léčivou silou uvolnění a obnovy.
- Zoufalství se jako emoce jen tváří. Nemůže být jen tak. Potřebuje příběh, křivdu, ztrátu, drama.
- Zoufalí lidé ve skutečnosti nemají zájem spolupracovat se svými obtížemi.
- Libují si v nikdy nekončícím dramatu.
Jak to máte se smutkem vy?
Více o mé práci najdete zde.
2. ROZHODOVACÍ PARALÝZA
Znáte ji? Máte?
Nemůžete si vybrat
- mezi dvěma mentoringovými (či jinými, klidně i televizními) programy?
- mezi byznysovými produkty, kterým byste se chtěly věnovat a investovat do nich svůj čas a energii?
- mezi tím, jestli tlumit prodej, abyste nespadly do DPH nebo se do něj vrhnout po hlavě?
- mezi barvami šatů či vlasů?
- mezi dovolenými nebo programem na páteční večer?
- koneckonců i mezi dvěma potenciálními partnery?
Jistě chápete, že ve výsledku je jedno, čeho se neschopnost volby týká, jde o to, že tu je a že je velmi zatěžující.
Pokud zrovna teď řešíte výběr něčeho a zasekli jste se, zkuste si udělat toto malé cvičení.
Pro začátek zaměřte pozornost na svůj dech a následujte jej hlouběji do těla. Spojte se na chvíli se svou rozhodovací paralýzou. Osahejte si, jak se v ní cítíte, kde v těle sedí. Žádná analýza, jen jemný průzkum.
A nyní si představte, jak asi vypadá dítě, které prožívá přesně to, co právě teď vy. Kolik je mu let, jak se asi cítí?
Vejděte s ním na chvíli do kontaktu. Vy vidíte jeho, ono vás. A nyní udělejte jednu opravdu jednoduchou věc. Pohlaďte ho po ramínkách, jako byste z něj snímali břemeno a řekněte mu (klidně svými slovy): Broučku, tímhle se netrap. Já se o to postarám.
(A než se vám v hlavě vyrojí tisíce připomínek, na které záhy odpovím, spojte se na chvíli s tím, co se začne odehrávat, jak se to dítě cítí a co se potažmo děje ve vašem těle.)
A teď si pojďme říci, co se vlastně při takové rozhodovací paralýze ve skutečnosti v našem systému děje.
Naše nitro obsahuje téměř nekonečno různých částí: dětských, generačních, introjektů našich rodičů a autorit, které jsme jako děti potkali. Říká se, že opravdu sami sebou jsme v každodenní realitě tak cca ze 2 %. To je trochu krejzy, že?
Velmi často za nás tyto části v různých situacích rozhodují nebo reagují (to také mimochodem může být vysvětlením toho, proč tak často měníme nálady). A my se s nimi nevědomky identifikujeme, a tak přebíráme i jejich hodnotový žebříček a to především, možnosti řešení jednotlivých situací.
A u rozhodovací paralýzy se stala ta politování hodná věc, že rozhoduje naše vnitřní dítě. To dítě, které ještě objektivně nemá vyvinutý neokortex, a tak není schopno ani kritického myšlení, ani převzetí odpovědnosti za důsledky. A tak tam stojí a s prominutím čumí a nechápe, co se po něm chce. A možná si na to i pamatujete z dětství: když vás nutili, abyste si sami vybrali, na kterou základní školu (nebo dokonce školku!) chcete chodit, jestli máte raději maminku či tatínka, u koho z nich při rozvodu chcete trávit čas a život…
A teď zpátky k našemu cvičení.
Smyslem výše zmíněného kontaktu s paralyzovaným vnitřním dítětem není vysvětlit mu, která z variant je ta správná (proto v danou chvíli ani vy sami nemusíte vědět, co chcete).
Opravdovým smyslem je sejmout z něj břímě, které mu nepřísluší a které jeho nervový systém neskutečně zatěžuje.
Cítíte tu úlevu?
Je potřeba tuto pravomoc převést na nějakou dospělou část, která má kapacitu nadhledu i schopnost nést důsledky volby. A to klidně můžete být vy sami.
A co se stane, když odbřemeníte své vnitřní dítě?
Tedy, kromě úlevy pravděpodobně zjistíte, že:
- máte jasno v tom, co vybrat.
- Ani jedna z variant pro vás není ta pravá a s lehkým srdcem je jednoduše opustíte.
- Je jedno, kterou si vyberete, protože ucítíte důvěru v to, že svůj růst a prosperitu nemůžete minout.
- Zčistajasna se objeví nová varianta.
- Se stane cokoliv jiného, včetně kombinace všeho výše zmíněného (ale vždy to bude provázet úleva).
Takže? Stále ještě trpíte rozhodovací paralýzou?
Ráda vám poskytnu první pomoc s dlouhodobým efektem. Více o mých službách zde.
3. SEBEHODNOTA V PODNIKÁNÍ
(Děkuji Lucie Dedkova za inspiraci)
Ač se to nezdá a neradi to přiznáváme, téma sebehodnoty se line naším životem jako pověstná červená nitka. A tak by bylo s podivem, kdyby se zrovna našemu byznysu vyhnula.
Sebehodnota se v podobě podnikání silně odráží, stejně tak jako se průběh a výsledky podnikání odráží na naší sebehodnotě.
- Když se objeví prodejní propad, často se propadá i naše sebevědomí.
- Když se nám daří, připadáme si jako mistři.
Což o to, je dobré se vyživit vlastními úspěchy. Ale když se s nimi příliš identifikujeme, riskujeme, že až začnou mizet (a oni začnou, protože energie, a tak i energie podnikání, je pulsující), propadneme se do splínu, paniky a frustrací.
Proto je velmi cenné tyto dvě oblasti od sebe oddělit.
Ve skutečnosti je naše sebehodnota konstantní. Už jen tím, že jsme a existujeme, jsme obdařeni právem na nasycení a seberealizaci, na hojnost, lásku a radost. Na plný život.
A tady je první kámen úrazu.
Buď jsme jako malí zažili, že to v této realitě není možné nebo nám někdo tvrdil, že to není pravda. Tak jako tak jsme tomu uvěřili. A od té doby žijeme silné přesvědčení, že nejsme dost, že abychom něco měli, musíme víc zabrat, že jen když popřeme vlastní potřeby, budeme odměněni, že co si neurveme, to nemáme.
Jauvajs.
Pokud nám to celý náš dosavadní život zrcadlí, je těžké uvěřit, že to není pravda a že to lze změnit.
A pak začneme podnikat. Dřeme, pilujeme produkty, ladíme prodejní příspěvky, všude cpeme bonusy… a von to nikdo nekupuje!
Co se asi stane s naším sebevědomím a sebehodnotou?
- vyhodnotíme, že se snažíme málo,
- že, náš produkt není dost dobrý, ergo, že my nejsme dost dobří,
- propadneme se do bezmoci a frustrací, do pocitu oběti.
Mám teď pro vás takové malé cvičení.
Představte si, že jste celý život oceňovaní a vaše potřeby jsou uznané (což nutně neznamená naplněné). Nikdo o vás nepochybuje, jste bráni jako rovnocenní partneři, je vám dán respekt, pozornost a láska. Dopřejte si pár nádechů v této vyživující představě.
A teď si představte, že jste uprostřed prodejní kampaně, která nejde úplně podle vašich představ. Nenakupuje se tak, jak byste chtěli.
Co si jako první pomyslíte?
Jde o to, že pokud se dlouhodobě nevěnujeme naší vlastní sebehodnotě, nejsme ochotni si ji pravidelně dávat a uznávat ji, dříve nebo později si to něčím kompenzujeme: podnikáním, vztahem, mateřstvím, koníčky.
Věříme, že když v nich budeme dobří, neřku-li dokonalí, zvýší se nám vnímání naší sebehodnoty.
A nechtějte vidět to vnitřní peklo, když se nám tato kompenzace začne hroutit.
Nic vám nedodá zdravou sebehodnotu tolik, jako vy sami.
Každodenní pozorností, laskavostí k sobě, respektu k vlastním možnostem, kapacitě i potřebám.
A co se pak stane s podnikáním?
Hodně.
- Odbřemeníte ho od očekávání, jak má „správně“ fungovat.
- Začnete se opravdu soustředit na to, co vás baví, tj. je vaší zónou génia a jde vám to samo, s lehkostí a ještě vás to nabíjí.
- A pokud nefunguje, budete schopni racionálně zhodnotit cílovku, produkt, cestu k zákazníkovi, cenu. Nic osobního, prostě jen hledáte žábu na prameni.
Naučte se oddělovat svou osobní sebehodnotu, tj. své právo místa na slunci od vaší práce.
Jen tak bude obojí fungovat.
Více o mne ZDE.
4. K čemu je nenávist dobrá?
Pokud nenávidíme, naše duše je připravena vykonat tu nejhlubší práci: uvědomit si a zviditelnit vše, co bylo odsunuto DO STÍNU.
To, co vytěsňujeme a ignorujeme se stává nebezpečným, ne snad pro svůj samotný obsah, ale pro to, jak urputně se snažíme vyhostit to ze svého vědomí.
Stín sám o sobě není démonický.
To z něj dělá pouze to, že je odmítaný. A odmítáno je to, co někdo označil za nepřijatelné (hádejte kdo? )
Nenávist si obvykle spojujeme s projevy silné agrese vůči jedinci či skupině, případně ji známe její destruktivní podobu agrese vůči sobě.
Ve skutečnosti je to ale výjimečná a silná emoce, která se objevuje ve chvíli, kdy je zpustošena naše hranice zevnitř.
Poukazuje na hluboko uložená témata, která nelze vědomě odkrýt. A tak nastupuje nenávist a averze.
V podobě silných projekcí.
Určitě jste si všimli, že když někoho nebo něco fakt nesnášíme, nelze se od toho svobodně odpoutat a přestat s tím.
Bude nás to dráždit, dokud nenahlédneme za projekce a nepotkáme se s vlastním vytěsněným obsahem.
A taková malá poznámka pod čarou (uprostřed příspěvku). Nenávist je jen zvrácenou podobou obdivu. Síla a přenos stínu pomocí projekce je stejný, liší se pouze promítaným obsahem.
Není nic těžšího, než si přiznat nenávist. Je to nedospělé, neduchovní. Prostě chucpe.
Je pochopitelné, že se s ní nechceme potkat. Protože kdybychom ji vzali na milost, otevřeme tak cestu ke kontaktu se svými nejtemnějšími stíny.
Ale já vás na kolenou prosím, dejte jí šanci.
Otvírá totiž cestu k čiré podobě lásky, kterou si můžeme dopřát, když se přestaneme se svými stíny odmítat a přehlížet.
Dokážeme-li usměrnit svou vlastní nenávist a získat zpět svůj stín, stáváme se opět celistvými.
Staneme se bytostmi o své stíny obohacenými, ne před stíny prchajícími.
Více o mé práci a přístupu zde.
5. Péče o vnitřní dítě
Kontaktem s vnitřním dítětem se zabývám už přes deset let. A za ty roky práce na sobě a kontaktem s různými terapeutickými metodami, jsem se ustálila v tom, že veškerá bolest pramení z našeho dětství.
- Ano, můžete namítnout, že tu jsou rodové záležitosti či záležitosti minulého života.
- Ano, s tím naprosto souhlasím, ale zároveň, cokoliv souvisí s minulými životy nebo s rodovými tématy, s tím jsme se jako děti setkali. A jakoukoliv dětskou bolest bychom našli v rodové linii i v minulých životech.
Já razím heslo: bližší košile než kabát.
Proč chodit do minulých životů, když to najdeme doma.
Je opravdu mnoho přístupů a pohledů na práci a smysl vnitřního dítěte v nás.
Ten můj je naprosto osobitý, protože vychází ze všeho, čím jsem prošla a studovala, a co sem na sobě poctivě vyzkoušela: rodinné konstelace, bioenergetika a charakterové struktury, tanec 5 rytmů, práce s vnitřními částmi a mnoho a mnoho dalšího.
Když mne poprvé napadlo představit si, jakou podobu má mé vnitřní dítě, když já jsem ve své fyzické realitě naprosto vyčerpaná, vůbec sem netušila, že to je certifikovaná terapeutická metoda.
Prostě „mě to napadlo“. A obraz, který jsem uviděla a zároveň jasné instrukce, jak s dítětem smysluplně a citlivě naložit, které jsem obdržela, se navždy otiskly do mé práce.
Co tedy to vnitřní dítě je?
- Je to zamrzlá energie v momentu bolesti (nebo traumatu, chcete-li).
- Proto taky naše vnitřní dítě nikdy nevyroste, je to hologram toho, co se v určité situaci stalo.
- A proto se také bude objevovat stále dokola, je to rovina mechanismu, který nemá nic společného s tím, jak pokročilí jsme na naší duchovní cestě.
- Prostě se objeví spouštěč a ten aktivuje vnitřní dítě.
- Pokud nejsme bdělí a přítomní, okamžitě se se znovuprožíváním starého aktivovaného příběhu ztotožníme a uvěříme, že jsme opět stejně bezmocní a v ohrožení jako tehdy. A automaticky se jako malé děti začneme chovat.
Naše vnitřní dítě není problém.
Ve skutečnosti není ani problém to, co jsme jako děti prožili.
Problém je, že odmítáme přijmout fakt, že naše dětství se stalo jen jednou a cokoliv se odehraje nad rámec dětství, je naše odpovědnost.
Chápu, tohle se opravdu nečte moc dobře..
Každá situace má svůj zdroj
O vnitřním dítěti toho bylo řečeno, napsáno a vydáno hodně. Ale téměř (nebo vůbec?) se nepíše a nemluví o tom, že ve „zvýhodněném balíčku“ s názvem Zraněné vnitřní dítě je jako bonus i dospělá bytost, která se o něj kdykoliv postará, splní mu jeho přání a potřeby a zajistí mu bezpečí.
A jsme zase u mého oblíbeného: každá situace má svůj zdroj.
A pokud tento fakt připustíme, přestává být zraněné dítě „problémem“, který nám ničí život.
Pokud se chcete více dozvědět o této univerzální metodě na každou frustraci, mrkněte zde.
PhDr. Dagmar Samandra Čerňová – Průvodkyně Osho Zen Tarotem
Těšte se na další články a inspirujte se každý čtvrtek ve facebookové skupině Společně nahoru příspěvky s #mojeknowhow.
