Vnitřní kritik na scéně: Jak si přestat podrážet nohy?

Máme tu další článek ze série #mojeknowhow. Jedná se o souhrn příspěvků a expertní pohled podnikatelů v rámci prostoru pro zviditelnění členů Vyhledávače ve facebookové skupině Společně nahoru (skupina pro růst vašeho byznysu).

Využijte know-how podnikatelů z Vyhledávače Společně nahoru.

Tereza Hřibová – certifikovaná koučka doporučuje sebekoučink na vlastní kůži. Dozvíte se, jak zásadní je komunikace. Nechybí ani zamyšlení, proč přesně víme, co máme dělat, ale neděláme to nebo důležitost potřeby zastavení.

Koukněte na jednotlivé příspěvky a inspirujte se.

1. Jak ubližuje vnitřní kritik?

Troufám si mít domněnku, že každý z nás má svého vnitřního kritika. Jsou to věty, které nám často zní v hlavě jako hluboká přesvědčení a neslouží nám.

▪️ To nezvládneš!
▪️ Ostatní to umí líp!
▪️ Ještě neumíš dost!
▪️ To se nikdy nenaučíš!

Chtěli byste kouzelné tlačítko, kterým by šel tenhle otravný hlásek vypnout?
Já jo! …bohužel takové tlačítko neexistuje, vypnout to nejde.

Dobrá zpráva je, že s tím můžeme pracovat!
…třeba s koučem, pokud na to nechcete být sami.

Jak? Můžeme s kritikem vést dialog a překlopit ho do věty, která nám bude sloužit.

POZOR, tady je moc důležité, abychom té nové větě sami věřili.
Slyším vás, jak říkáte, že takhle jednoduše to nepůjde.
Váš vnitřní hlas vám říká: „To nedokážeš“, vy jemu na oplátku „To teda dokážeš“ a je vyřešeno, happily ever after…

Pokud vám to nejde, je nesmírně užitečné zkusit vystopovat, kde se ta věta vzala. Kdo a při jaké situaci vám ji řekl.

Často jsou to hlasy rodičů nebo nějakých jiných autorit, se kterými jsme se v minulosti potkali a kterým jsme to tehdy uvěřili.

Zkusím vám dát příklad z mého života.

Je mi 15, chodím prvním rokem na gympl a mám hodinu angličtiny. Na základce jsem byla jedničkářka a angličtina mi vždycky šla.

„Terezo, vy máte výslovnost jako křovák z pralesa! To se nedá poslouchat, dělejte s tím něco!“

AU! …
Moje sebevědomí v angličtině klesalo další 4 roky, kdy jsem prolejzala s trojkou, čtyřkou. Doteď mám paniku mluvit anglicky, kdykoliv na mě promluví cizince, zrudnu a nejradši bych se propadla do země.

Máte vystopováno?

Pokud ano, zkuste se zamyslet nad tím, co byste tehdy místo toho potřebovali slyšet.

Já třeba:

„Terezo, bylo by dobré zapracovat na výslovnosti, můžete pro to udělat to a to a to. Když budete chtít, můžete se na mě kdykoliv obrátit. Zvládnete to, hlavně se nebojte mluvit.“

A přesně tuhle větu teď můžu říkat sama sobě. Už nejsem ta patnáctiletá holka, jsem dospělá a můžu se vědomě rozhodnout, co ve svém životě chci a co ne.

Vy můžete taky.

Pokud na to nechcete být sami, nabízím vám pomocnou ruku v podobě koučovacího sezení, kde spolu vaše kritiky zmapujeme a překlopíme.

První šedesátiminutovka je zdarma. Více o mně najdete ZDE.

2. I KOUČKY MAJÍ SVÉ DNY… aneb sebekoučink na vlastní kůži

Od pondělí mám všechny 3 děti doma. Postupně se u nich vystřídaly horečky, pak nastoupila rýma, kašel a nuda. Tohle není nic, co by mě za normálních okolností vykolejilo.

Jenže to celé bylo zabalené do toho, že bylo blbě i mně a asi si dokážete představit, že v téhle situaci fakt není prostor si odpočinout nebo se léčit. Jela jsem na autopilota a večer padla na hubu.

Od včera nastoupila
SESTUPNÁ SPIRÁLA – termínus technikus, který mám od Anna Novotná.
Znáte to asi všichni – když se všechno se*e a nabalují se na to další 💩💩💩.

Během 24 hodin mi nastoupil k horečkám ještě PMS, takže bych nejradši zmizela.
Manžel přijel večer z práce s proraženou pneumatikou, takže místo toho, aby mě zachránil a já si mohla jít lehnout, řešil auto.
Když se vracel z venku, tak rozbil lahev, o kterou si pořezal ruku.
Ráno jsem čekala balíček z lékárny objednaný už v pondělí a místo sms o doručení mi přišla zpráva, že objednávka byla z technických důvodů stornovaná.
Do lékárny jsem dojet nemohla, protože moje auto si vzal do práce manžel.
Korunu tomu ráno nasadila paní ze sociálky, která mě zpražila do telefonu tak, že jsem se cítila jako dvanáctiletá holka.

Ano, byla jsem v roli oběti a pěkně jsem se v ní koupala. Byla jsem na pokraji zhroucení a děti mi to vracely jako bumerang.

Co budu dělat? Takhle to všichni do večera nepřežijeme.

Co teď potřebuju?

Samozřejmě mě nejdřív začaly napadat věci, který jsem nemohla nijak ovlivnit.

aby nebylo blbě dětem
aby nebylo blbě mně
aby byly děti ve škole a školce a já mohla spát
aby se děti přestaly dohadovat a ječet
aby už byl večer a manžel doma

Terezo! Jsi koučka a moc dobře víš, že musíš vymyslet něco, co můžeš ovlivnit a udělat!

SPÁT. POTŘEBUJU SI ODPOČINOUT.

Někdo tam nahoře mě musí mít rád, protože po obědě usnula nejmenší sama od sebe, prostřední jsem přemluvila, že si spolu lehneme a nejstaršímu jsem pustila televizi. Podařilo se mi na hodinu usnout a pak ještě chvíli odpočívat.

Já naštěstí vím, že tohle je jen chvilková záležitost, děti se uzdraví a zase to bude dobrý.

Možná se ale ve svojí sestupné spirále točíte mnohem déle.

I když je to všechno na 💩, je moc užitečný udělat pár následujících kroků:

uvědomit si, že v tom jsem
přijmout, že to tak je
zamyslet se, co pro sebe můžu udělat teď hned
pustit to, co nemám pod kontrolou a nemůžu ovlivnit

Pokud na to nechcete být sami, můžete si pořídit kouče, který vám s tím pomůže.

3. KDYŽ NEMŮŽEŠ, TAK ZASTAV!

…takhle se to v té písničce nezpívá, že? Když nemůžeš, přidej víc…slovo nejde neexistuje…

Tohle je ale ve skutečnosti vnitřní kritik schovaný za hecovače.

Kdyby to bylo lehký, tak to dělají všichni.
Opravdu dobrá práce musí bolet.
Když si myslíš, že nemůžeš, tak ještě můžeš 2x tolik.

Na první pohled se může zdát, že nás tyhle vnitřní hlasy posilují. Lidé podávají velké výkony a často jsou to výborní pracovníci. Ve skutečnosti jedou na krev a po čase se to projeví extrémním vyčerpáním a únavou.

Poslední týden kolem mě lidi „padají“ jako hrušky.

Známý ve věku mého muže skončil v nemocnici s infarktem.
Bývalá kolegyně leží doma se syndromem vyhoření.
Naše osmdesátiletá sousedka si volala 2x záchranku a nakonec skončila v nemocnici, kam za každou cenu nechtěla.

Všechny spojuje jedna věc – jedou na doraz, i kdyby je to mělo zabít, protože „JÁ přece NEMŮŽU odpadnout, na mně stojí svět“.

Nesmírně užitečné je všímat si toho, jak mi je a to na 3 úrovních:

emoce
fyzické tělo a dech
myšlenky
.
.
.

Pokud na to nechcete být sami, nabízím vám pomocnou ruku v podobě koučovacího sezení, kde spolu vaše kritiky zmapujeme a překlopíme. První šedesátiminutovka je zdarma.

Já jsem dneska díky naší sousedce vstala ráno v 6:30, abych poprvé v životě krmila slepice a králíky.nikdo mi neutekl, ufff.

Odměnou mi byl krásný východ slunce, který běžně nevídám, čerstvá vajíčka k snídani a dobrý pocit, že jsem pomohla sousedce, která žije sama. Její vděk byl jen třešničkou na dortu..

4. Nebuď jako Máňa a řekni si o to!

Moje kamarádka – říkejme jí Máňa:
„Ty se máš, že Tě manžel tak podporuje ve sportu a pohybu. Mě můj chlap nepodporuje vůbec a tím pádem se nehýbu tak často, jak bych chtěla.“

Já na to:
„A jak moc je pro Tebe důležitý se pravidelně hýbat?“

Máňa:
„No strašně moc. Zaprvé se pak cejtim vždycky líp, navíc si odpočnu od dětí a celodenního kolotoče, mám pak lepší náladu a i se samozřejmě líp vejdu do oblečení a mám ze sebe dobrej pocit.“

Já:
„A řekla si to Karlovi? Přesně takhle, jak to říkáš mně?“

Máňa:
„Ne… On by to stejně asi nepochopil, to nemá cenu.“

Možná by to Karel pochopil a konečně by věděl, jak Máňu podpořit.
Možná ne, ale Máňa by aspoň věděla, na čem doopravdy je a nemusela by se opírat o domněnky.

KOMUNIKACE je klíč.

Poslední dobou se téma komunikace objevuje u mých klientů velmi často.

„Partner vlastně neví, že o tom přemýšlím, neřekla jsem mu to.“
„Tohle jsem partnerovi nikdy neřekla.“
„Nemluvíme o tom.“
„Tohle téma je u nás tabu.“

Jak na efektivní partnerskou komunikaci?

udělat si prostor a čas – neříkat to za běhu, ale v době, kdy nás druhý vnímá
naslouchat – nechat protistranu mluvit, neskákat do řeči, vyslechnout
nehodnotit – zkusit zařadit neutrál, dívat se na věc z nadhledu
nedomnívat se – tohle je velká past
upřímnost a otevřenost – i když je to někdy strašák, většinou se vyplatí říct to tak, jak to je

Máňa měla pravdu, mám se, že mě můj muž podporuje ve sportu a pohybu.

Vykomunikovala jsem si to před 10 lety a pravidelně to dělám dál. To, že miluju pohyb a potřebuju ho ve svém životě pravidelně mít, ví můj manžel od doby, co jsme spolu.

Proto jsem letos místo kytky dostala k Valentýnu švihadlo, k výročí svatby poukaz na kurz lezení, k narozeninám sportovní hodinky a tak dále.

Pokud vám to v komunikaci s partnerem drhne, můžete se obrátit na kouče, který vám s tím pomůže. Minimálně si s ním zažijete, jak vypadá aktivní naslouchání a že je to balzám na duši. Najdete mě najdete tady.

5. Víte naprosto přesně, co máte dělat, ale stejně to neděláte?

…tak to jste na tom stejně jako 70 % ostatních lidí. Jenom 15 % lidí je natolik disciplinovaných, motivovaných a cílevědomých, že umí sami sebe dokopat k tomu, aby došli tam, kam chtějí.

Zbylých 15 % je na opačném konci a vůbec netuší, co mají dělat, ale mám domněnku, že to nebude případ podnikatelek.

Teď to vztáhnu na pravidelný pohyb.

Tohle je moje silná stránka, patřím mezi ty, kteří to dělají.
Cvičím celý život, mám velkou míru sebedisciplíny, vím, proč to dělám, neskutečně mě to baví a naplňuje. Tady je důležité říct, že takhle to mám v oblasti sportu a pohybu. V jiných oblastech jsem naopak úplně marná a patřím mezi 70 % lidí, kteří sice vědí, ale nedělají to.

Jaké jsou příčiny a jak vám můžu pomoct v roli kouče?

Nedostatek vnitřní motivace – Víme, že bychom měli cvičit, kde máme cvičící podložku i nejbližší fitko… ale pokud v tom necítíme hlubší smysl nebo vnitřní tah, budeme to stále odkládat. ➡ Koučink pomáhá odhalit skutečné důvody, proč něco chceme (nebo nechceme) dělat.
Přetížení a zahlcení – Dnešní doba nám hází na hlavu milion úkolů, povinností a informací. I když víme, co máme dělat, často nemáme kapacitu to řešit. ➡ Koučink pomáhá utřídit myšlenky, zbavit se chaosu a vytvořit konkrétní plán.
Strach z neúspěchu – Co když to zase nevyjde? Co když selžu? A co si o mně pomyslí ostatní? Strach nás často paralyzuje a nedovolí jít vpřed. ➡ Koučink pomáhá překonat vnitřní bloky a nastavit si cestu, která dává smysl.
Návyky a komfortní zóna – Mozek miluje to, co už zná. Jakmile máme něco změnit, náš mozek začne protestovat. Raději si dáme Netflix než trénink, protože je to jednodušší. ➡ Koučink pomáhá vytvořit nové návyky a postupně z nich udělat přirozenou součást života.
Chybí podpora a zodpovědnost – Když něco slíbíme jen sami sobě, je jednoduché to porušit. Pokud ale máme parťáka, který nám nastaví zrcadlo a podrží nás, šance na úspěch roste. ➡ Kouč pomáhá udržet směr, připomíná vám váš cíl a podporuje vás na cestě.